pátek 12. února 2010

Příběh o rozbitém autíčku ...

Jezdím jednou za měsíc vždy v pátek na alergologii a stejně tak tomu bylo i dnes, ale není to u nás ve městě, tak musím jezdit autobusem. U nás je sněhová kalamita a tak jsme se včera domluvili s přítele, že si půjčíme auto ( W Golf ) a že mě tam doveze, abych nemusela busem ( my zatím autíčko ještě nemáme, ale snad na jaře už nějaké bude ). Ráno jsme vstali něco málo po šesté hodině a v sedum jsme vyjeli, aby jsem byla u doktorky kolem půl osmé, hned jak začíná ordinovat. Cesta byla dobrá, provoz na pátek normální, bez komplikací, až na tu naší komplikaci. Jsme za půlkou sesty, už to je jen přejet jedno město a vjet do dalšího a jsme tam. Najednou slyšíme hvízdáni a rachot, tak honem zapne přítel výstražná světla a odstavíme auto na kraj silnice, kde v létě, když tam není plno sněhu je místo na parkování podél silnice. Oba vystoupíme z auta, otevřeme kapotu ale tam nic, tak si říkáme to je divné a přítel že nastartuje, ale mě to nedá a šla jsem ještě za auto a co tam na zemi neleželo, roztrhaný klínový řemen. Ondra zavolal sos bratra a ten hned že ho koupí a přijede za náma. Čekáme 20 minut, půl hodiny, hodinu, to už jsme necítili ani prsty u nohou zimou a najednou kde se vzalo tu se vzalo modrá octavka parkuje před náma. Hurááá, jsme zachráněni. Koukáme a z auta vyleze Míra a Míra ( Ondry brácha a s ním automechanik o něm někdy později, rodinka k pokukání, možná náš budoucí švagr.). Když jsme je viděli, začali jsme se smát, protože to byla naše první čest na seznámení. Tak jsme přesedli do octavky, Ondra mě dovezl na místo určené Chrudimská polikliniky a jel za nima, jenže auto nebylo možné na místě opravit, protože jsme ještě neco po ceste ztratili, tak Míra a Míra jeli napřet domu a auto jelo jen na baterku a my jako záchrana měli jet za nima octavii, po tom co mě Ondra na poliklinice vyzvedl. Pak přišla zpráva, jsme v autoopravně, stavte se pro mě. Tak jsme při cestě domů vyzvedli bratra. Stavili jsme se k rodičům od přítele a dali si kafčo a teď máme na co vzpomínat a co vyprávět!!! To už byl čas něco kolem desáté a to jsme mohli být doma už před devátou, kdyby vše bylo, tak jak má být. Všíchni na to nahlížíme s úsměvem! Děkujeme Ondrové švagrové za půjčení auta a posíláme omluvu za to, jak to dopadlo!
A závěr, už aby jsme měli vlastní autíčko a příště pojedu radši autobusem ...

1 komentář:

  1. Evi, to jste teda měli den, ale příběh jsi sepsala pěkně, docela jsme se u toho i pobavili :-D

    OdpovědětVymazat